Bobánkův příběhaneb příručka, kterak (ne)vychovávat koně

… naleznete na http://www.bobanek.bloguje.cz/, a vkládání započne v době od 1. března 2011.

Důvodem je zhoršujicí se kompatibilita (v našem případě spíš nekompatibilita) šablony redakčního systému wordpress, ale zde bych ráda zdůraznila, že wordpress jako takový je zatím nejlepší systém, se kterým jsem měla tu čest, protože na zbylých dvou webovkách funguje naprosto perfektně a zároveň i perfektně vypadá.

Bohužel šablona zvolená pro Bobánka nespolupracuje, vkládání jednotlivých příspěvků připomínalo boj o život a co hůř, stránky občas nebyly přístupné ani čtenářům.

Za přestěhování zápisků na bloguje.cz bych tímto ráda poděkovala dvěma oddaným duším (Thee a Lena Sawyer) , které se na přesunu téměř 1.400 příspěvků podílely, a zbylou čtenářskou základnu tímto vyzývám k přesměrování na stránky nové.

autorka

Ráno mi naproti přišel Žižka.

Faktem je, že mám jednookého křečka, ale proč bych měla mít i takového koně, to vážně nevím. Tak jako oko on má (zatím), ale nějak nejde se k němu dostat, přes extra nateklé víčko. Osobně soudím, že to je naražené, což by nebyla až taková tragédie. Zatím tomu všechno napovídá. Pokus podívat se z oka do oka bez šance, pan kůň mě hlavou zvedl do vzduchu a zahodil.

Odpoledne jsme se na něho vrhly společnými silami s Móňou. Zpacifikovaly jsme ho, oko důkladně prozkoumaly (až jsme byly překvapené, co všechno v jednom koňském oku je), ale nic jsme nenašly. Ani zánět nebo poškozenou rohovku, prostě nic.

Takže jsme mu dovnitř násilím nastříkaly větší dávku opthalu (hořel štěstím, protože to bylo studené) a uvidíme, co ráno.

Pana koně jsem ráno požádala, aby neodcházel moc daleko, že možná půjdeme jezdit.

A s Móňou jsme se byly zeptat Radky, jestli by, než přijde jaro a teplo, nevzala Klárčinu Píšťalku k sobě do stáje. Aby Móňa mohla s Betynou začít pracovat co nejdřív, protože čekáním na rekonstrukci boxu na Klondaiku ztratíme zbytečně hodně času. Radka na to, že se rozmyslí, tak doufáme, že kladně. Koneckonců aspoň by Amík nebyl věčně sám, což pro koně také není zdravé.

Když mi pak Móňa oznámila, že jedeme na Mlýnce, trefil mě málem šlak. Neměla jsem energii vydrbávat bahno z medvědí srsti mého zvířete, takže jsem mu akorát vyčistila hlavu a místa, kde sedí sedlo. Jinak Boban vypadal jako cigánská hajtra; zaschlá, rozcuchaná a bahnitá srst, každý chlup na jinou stranu, slepence, chuchvalce, bodláky… A s „tímhle“ jsem přijela mezi oholené a vypiglované dostiháky:-)

Ale naštěstí nejvíc perlil Amík, konkrétně kozlováním a luxusní svíčkou při nasedání. Nějak se otrkal, chudáček, a jestli tohle dělává i Radce… Raději nevědět. Móňa se samozřejmě nedala a její výchovné efekty byly slyšet široko daleko.

Bobánek byl akční po svém. Zprvu vůbec nechtěl dopředu, ale kousek před dostihovkou si vzpomněl na špatně vylízané žlaby dostiháků, probral se a zrychlil.

A už líná. Začíná mu houfně vypadávat srst, takže se blíží jaro. Ani nevím, jestli mám být ráda.

Zdá se, že sníh nehrozí, ale to nevadí. Já už to nějak přežiju.

Celý den lilo, což je na houby, protože Dona pořád kašle a ani Megana nemůžu v tomhle hnusném počasí pouštět ven, takže Bobánek je stále sám.

Co mě ovšem udivuje, je fakt, že už se dlouho nikde necoural. Neutíká, nebourá, každé ráno čeká vzorně ve výběhu. Jsem z toho mírně nervózní:-)

Sníh.
A vypadal, že ho je hodně, 5 čísel vrstva měla. A působil bytelně, jako kdyby se vážně vrátila zima. A sněžilo od rána nepřetržitě… uvidíme.

Móňa se věnovala přiježďování Amíka, a zatímco oni dva kroužili po louce, já se Štěpánkou jsme jezdily na Bobánkovi. Obě jsme se nasoukaly do sedla a zatímco Bobánek vzorně cupital, sledovaly jsme, jak se z Móni i z Amíka kouří.

Potom Štěpánka přesedla na Amíka a chudák z toho byla na větvi, protože valach jí z kopce mimochodil, což s ní nepříjemně házelo. Já jsem s Bobánkem zajela vyřídit daně a cestou zpátky jsme si nejspíš naposledy zakentrovali ve sněhu.

Vůbec nejpitomější bylo, když jsem po návratu na Klondaik jedovatě pronesla směrem k počasí „dobrý, už nemusíš sněžit… já už jdu domů“. A v tu chvíli začalo lít, lilo až do večera a všechen sníh roztál.

Zajímavý přírodní úkaz.

Sníh se relativně snažil, pochvala. Dokonce tak, že na koni zamrzla vrchní vrstva (modrá deka). Ale pod zelenou měl teplíčko, tak jsem si tam ohřála ručičky, než jsem deku sundala dolů.

Sněhová smršť sice vytlačila cca 5cm, ale během dne šly do háje. V dnešní době už fakt není na nic spoleh, ani na sníh!

I když naděje, že ještě užijeme zimních radovánek, ve mně nadále žije. Uvidíme.

Večer jsem si sáhla na Donino vemeno, kobyla už je naběhlá lautr celá. Ale největší srandu máme z Jiřího, který je přesvědčený, že byla připuštěná v dubnu a že tudíž bude během několika týdnů rodit. A nenechá si to vymluvit, že prý to má v kalendáři. Přitom si stačí vzpomenou na květnové řádění Arnyho, díky kterému se kobyly rozříjily. Hříbě bude nejdřív začátkem dubna (pokud bude Arnyho), jinak o chlup později:-)

Nesnáším sníh.
Tedy nesnáším přesně ten sníh, který teď u nás padá, protože je neuvěřitelně trapný!
Když už tedy celý večer padám a vypadám, že mě napadne fakt hodně, tak proč do rána roztaju?

Zbytečná práce!
Proč se déšť montuje do sněhu? A opačně?
Na odstřel.

Bobánka si dnes rezervovala Móňa, s Radkou a Amíkem byly na vyjížďce pod horou a pak si ještě vycválaly Lípu. Bobánek prý nechtěl dopředu, ale ani se mu nedivím, v takovém humus počasí.

Móňa mi nabídla, jestli nechci jít jezdit spolu s Radkou, jenomže na Klondaiku od rána visel vzkaz pro Evinu, že si může půjčit Bobánka.

Tím pádem Evina dnes vůbec ke koním nedorazila a Bobánek venku nebyl. Jak jinak:-)

Ale za to hustě sněží, takže jsem koně na noc zakryla zelenou deku, aby mu neutíkalo teplo, když tolik shodil na váze.

Dona kašle. A hodně. Snad to nebude nic nakažlivého.

Dnes sice Móňa prozváněla, ale v momentě, kdy jsem zrovna vydělávala. Takže nic.

Ale Evina na vycházku s Bobánkem vyrazila. Tím pádem si to rozházela u Jiřího, protože jeho koně nebyli hotoví a musel si je téměř za tmy udělat sám. Tak snad za to Bobánkovi nenamlátí lopatou (vtip, samozřejmě:-).

Ale zase klobouk dolů, před Jiřím, protože to on donutil Evinu, aby si vzala přilbu, což oceňuji víc než kladně. Jako já jí helmu pokaždé nutím také, moje přilba je k dispozici všem, a ona se pokaždé dušovala, že to bylo náhodou, že vyjela s holou hlavou, ale já si myslím svoje:-)

Včerejší domluva s Móňou zněla, že až se prozvoníme, půjdeme jezdit. Jakože vybláznit se do sněhu. Akorát že lije a lije a lije, od rána do večera. Takže nic.

Odpoledne jsem Móně půjčila lonžovací chambon a prubly jsme ho na Amíkovi, protože opět na Radku vychyloval. Móňa Radce udělala názornou přednášku, jak na to, co se týče lonžování, během kterého lonžér nepřijde o život, a Amík vše odposlouchával s výrazem „nasrat a rozmazat”. Radka ho do včerejška lonžovala na ohlávce, ale začal po ní natvrdo skákat, tak snad to s lonžovacím chambonem půjde lépe.

Bobánka jsem půjčila Evině, aby ho vzala na procházku a předtím povozila Štěpánku ještě s jedním malým klukem. Boban mě docela překvapuje, už dlouho nebyl během noci na žádném výletě, což je krajně podezřelé.